Ahojté

Jsem úplně normální kluk. Je mi 6 let a prožívám teď super chvíle první třídy, prvních známek, školních zážitků, první kámoše a kámošky snad na celý život. Nastoupil jsem do naší bludovské školy a naši jsou moc rádi, že tu můžu být. Jako tehdy oni, tak i já tu budu řádit a pomáhat vepisovat knihu dějin této školy celých devět let.

Já vím, že jsem nemocný. Doma říkáme, že mám nemocné nožky a záda. Co víc k tomu dodávat? Mně to tak stačí. 

Často mě trápí bolesti nohou, rukou a zad. To mi máma nebo babička rády a ochotně udělají masáž nebo mě máma objedná k tetě Ivetce, která pomůže i v reflexní terapii.  Po delší době sezení nebo stání mi zdřevění nožky, že vůbec nejdou chodit.  A tak poblíž stojí zase máma nebo táta, kteří rádi udělají jeřáb a pomohou. Mám fajn kočár, takže když mi nožky nejdou vůbec, jsou unavené a bolavé, táta rozjede velký závod s tímto strojem a to se musím sakra držet, aby mě nevyklopil. Jinak drandím na svém odrážedle. Máma říká, že jsou to mé druhé nožky. Jsem schopný na něm ujet i delší vzdálenosti, takže když jdeme se školou na procházku, vedu skupinu i s tímto strojem. Kolo ušlápnout nezvládnu, ale táta se s tím v garáži nějak popere a plánuje mi dát co nejlehčí převod.  Tak to třeba půjde.

 Jsem ale často smutný, že jsem maličký.  Ale máma a táta tvrdí, že mou největší předností je mé zlaté srdíčko a chytrá hlavička. Taky vím, že mistr yoda ze Star Wars, nejlepší z Jediů, byl také maličký. A kam to dotáhnul.  Je to můj oblíbenec. Snad to časem pochopí i moji spolužáci a děti všude okolo.

Mám také úžasnou rodinu. Jsou tu všude kolem mě. Je tu nejen máma a táta, můj milovaný bráška Toník, babičky a dědeček. Mám skvělé strejčky, tetičky, bratrance, sestřenky. Když se všichni sejdeme, to prostě miluji. Je nás kupa a tak to mám rád. Srandy kopec, zábava, taneček  – jak říkám, prostě všechno, co mám rád.

Táta mě naučil rybařit, máma tvořit výtvarné skvosty, babičky s dědou zase pozvedají lásku ke zvířatům, bratránek Star Wars mánii, děda mašinky a železniční modelářství.  Miluji hudbu, gaučink a komentování sportovních událostí, lego, vlaky ve všech podobách a svého malého bráchu teroristu -Toníka.

 Momentálně jezdívám každý čtvrtek do Prahy nebo do Šumperka na speciální medicínu. Kape mi v infuzi potřebný enzym, který mi chybí. Tato super medicína mě nevyléčí, ale mírně zabrání postupu mé nemoci. Naučil jsem se neplakat u píchání kanyly. Takže když mi minulý týden píchali vlivem praskacích žil třetí kanylu- všichni padali do mdlob, že pořád ještě nebrečím. Silní chlapi přece nepláčou, říká táta.

Z vašich darů by mi naši rádi našetřili na speciální cvičební program RehaKlim v mých oblíbených lázních Klimkovice. Sice budu makat o to více, cvičit a cvičit, ale vím, že je to pro mé dobro. Také budeme šetřit korunky na kompenzační pomůcky, co budu potřebovat. Zaplatíme rehabilitace navíc, masáže a analgetické krémy na má bolavá záda a nožky.

Nezbývá než vyslovit obrovský dík vám všem, co jste přišli a podpořili tuto krásnou akci.

Největší dík patří mému strejdovi piškotovi Pavlovi a jeho úžasné ženě tetě Nikče. Vám oběma se opravdu klaníme s celou rodinou. Děkujeme vám za uspořádání této krásné akce. Nikdy na to nezapomeneme.

Jiřík, brácha Toník , máma Pája a táta Jiřík